20. prosince 2009 – barevný obraz:
Muž sedící před obrazovkou počítače prohlíží rodinné fotografie. Vybavuje si scénu z předešlého dne, kdy našel po více než padesáti letech odvahu zeptat se maminky na svůj původ, aby rozepsané knize nic nechybělo. Scéna z roku 1970 odhaluje, jak a proč mu spolužák sděluje, že nemá vlastní maminku (žije však v láskyplné rodině, obklopený mladšími sestrami; proto dodnes neměl důvod pátrat po své minulosti). Mamka naprosto klidným hlasem říká:
„Víš Pepíku, už je ti padesát, tak já ti to teda řeknu. My jsme si ťa s tatem našli.“ „Jak našli?“ „My jsme si ťa našli u havárky .“
Slovensko 1959 – černobílý obraz:
U dopravní nehody zastavuje cyklista, jemuž je ihned jasné, co se stalo. Vyděšeně šlápne do pedálů a ujíždí k nejbližšímu telefonu.
Zpěv ptáků zaniká v zesilujícím se zvuku automobilu, ve kterém jedou dva pasažéři: Mladý muž a žena, kteří se později představí jako snoubenci. Zastaví u havarovaného vozu, kde už nikomu pomoci nemohou. Od blízké vesnice přijíždí sanitka.
„Tady už nikoho nezachrání“, říká snoubenka. V tom okamžiku se ozve dětský pláč. Žena udělá jen pár kroků a v peřince zabalené miminko předává do sanitky s přesvědčením, že vypadlo z havarovaného vozu …
Po víkendu se snoubenci vrací domů se záměrem navštívit nemocnici, do níž bylo nalezené dítě odváženo. Sestřička jeho zachráncům sděluje, že se jedná o zdravého chlapečka.
- „Co s ním teď bude?“, ptá se snoubenka.
- „Zatím jsme nezjistili žádné příbuzné, a tak primář hledá nějaký ústav, kde by mohl být chlapec umístěn, než …“
- „Žádný ústav!!“, říká snoubenec. „My jsme si ho našli, tak je náš!“
Sestřička běží o příjemné návštěvě informovat primáře, jemuž se přání snoubenců líbí. Jakmile si ověří potřebné informace, na vlastní odpovědnost svěřuje nalezené dítě do péče snoubenců, a to minimálně do doby, než bude rozhodnuto, zda si je mohou adoptovat. Po návratu snoubenky z blízkého obchodu s kojeneckým zbožím už nic nebrání, aby se nová rodina rozjela domů, do jihomoravské vesničky. Automobil se ztrácí za obzorem …
